Část deníku z cesty do uprchlického tábora v Sbsku
Mohu vám sdělit, že jsem byl připraven na ledasco, ale to co jsem viděl v záchytném táboře za obcí Molovin v Srbsku, mne zaskočilo. Vůbec nechci řešit, jak velká je tato migrace riziko pro Evropu. Já jsem tam jel proto, abych pomohl dětem a ženám, kteří jsou dle mého nejvíc zranitelné a nevinné. Do tohoto tábora denně přijíždělo až 4500 uprchlíků. Jeli z Makedonie přes celé Srbsko asi 7 hodin a zaplatili okolo 55 euro. V jednom autobuse jelo až 80 lidí. Po příjezdu dostali jídlo, pití a pokud potřebovali, tak lékařskou pomoc a oblečení. Žasnul jsem, jak tito lidé po tak dlouhé cestě a v tomto prostředí jsou disciplinovaní.
Jedna dívka-dobrovolnice dokázala ovládat desítky mladých mužů- migrantů. Dojemné bylo, že tito lidé po tom všem měli náladu si dělat legraci sami ze sebe a pod taktovkou Čechů zpívali Prší, prší jen se leje ..Což byla pravda. Pro mnohé uprchlíky nezbylo, než si na nohy navléknout igelitové tašky. Kromě českých dobrovolníků (mladí lidé od 19 do 25 let, kterých vždy bylo okolo 20 lidí) zde bylo i několik humanitárních mezinárodních organizací , ale největší zodpovědnost za hladký průběh odbavování uprchlíků ležel na Češích. Každý dobrovolník měl vestu, na které měl jméno a jaké jazyky ovládá. Zdůrazňuji, že autobusy přijížděly celých čtyřiadvacet hodin. O dramatičnost celé situace se také postaral nepřetržitý déšť. Kolega, který přijel se mnou, nemohl pro pláč ani fotit, tak silný to byl zážitek. Najel jsem 2026km a auto bylo až po střechu plné věcmi.
P.G.P
